Cháo z vepřových nožiček, neboli cháo giò heo, ženám dle vietnamských povídaček po porodu zaručeně vyvolá takovou laktaci, že z prsou začne proudit mléko tryskem. Sen každé novopečené maminky, dokud se ovšem nezačne svíjet v bolestech z jejich přeplnění.
Jelikož Linh, moje skvělá kamarádka na život a na smrt, zrovna porodila a já jí chtěla dopřát vydatnou lahůdku plnou živin, začala jsem se zajímat, do jaké míry se té povídačce dá věřit a co všechno k tomu potřebuju.
(zdroj obrázku: zde)
Načetla jsem si recepty na internetech a jala se ještě pátrat po přísně střežených ingrediencích a postupech – Vietnamci mají ve svých receptech spoustu vychytávek! Kupříkladu vietnamské smažené závitky namáčí do černého piva namísto vody nebo do závitků dávají ještě rozmixované krevety, aby katapultovaly chuť do gastronomických výšin – jen je potřeba si ověřit, že vaši jedlíci nejsou alergičtí na mořské korýše. Maso na grilování marinují s hrstkou citrónové trávy. Do vývaru nezapomenou dát zázvor a obyčejnou ledovou kávu šperkují třtinou z kokosu. Nedivila bych se tedy, kdyby i za opravdu delikátním cháo stála nějaká záhada. Nenechávám nic náhodě a volám Monice, která je z mých kamarádek nejvíc povietnamštělá – v mém blízkém okolí nenajdete většího zastánce vietnamských tradic či pověr a spolehlivě prostě-všechno-to-viet-ví.
„Musíš koupit vepřové nožičky, oškrábeš je, na ohni pak vysmažíš všechny špatnosti, pozor, aby ti nožičky nezčernaly a necháš je vařit. Potom nožičky ještě očistíš, vezmeš sekáček a nasekáš je na menší kousky,“ předává mi Monika instrukce.
„Vepřové nožičky?“ podivuju se.
„Jo, prodávají to všude v řeznictví. Ve výloze jsou typicky vystavené. Jen je o ně popros a připraví ti to.“
„Na vepřové nožičky nesáhnu, Moni, fuj. Udělám jí hovězí cháo,“ ohradím se a nestydím se, že jsem citlivka.
„No, ale to pak nebude mít mléko.“
„Prosimtě, to jsou báchorky,“ diktoval mi rozum.
„No, jak myslíš,“ vědoma si nelibého pohledu na vepřové nožičky se mnou Monika odmítla pokračovat v příkořích péče o novopečenou maminku.
U vaření cháo z hovězí kýty a morkových kostí, které v mých očích představují důstojnou náhražku vepřových nožiček, mě zastihne v kuchyni Vojta.
„Co to je?“ ptá se mě Vojta, zatímco si pátravě prohlíží hrnec s rýží utopenou ve vývaru.
„Cháo!“ [ťáu] říkám co nejvíc vietnamsky to jde.
„Čau, jo? No, čúús!“ načež se Vojta začne hurónsky smát.
„Proč tomu neříkáš rizoto?“ pokračuje ve výslechu, poté co se trošku uklidnil.
„Protože je to cháo,“ pokouším se o plnohodnotnou odpověď.
„Vypadá to jako rizoto,“ nevzdává to Vojta.
Taky Vám to něco začíná připomínat? Tu scénku z Pelíšků? Vojta je ovšem dobrosrdečný člověk a nerad se se mnou pouští do zbytečných rozepří, proto celkem rychle přijal skutečnost, že jde o hovězí cháo, byť si zřejmě stále myslí, že je to rizoto.
„A dostanu taky?“ zadíval se na mě Vojta svýma psíma očima.
„Ne. To vařím pro Linh, aby měla mléko a živiny,“ zakončuju celou estrádu a dávám Vojtovi alespoň ochutnat svou úpravu hovězího cháo plné bílkovin s jedním žloutkem navíc.
„Mňam! Hutnější, ale moc dobrý, Lili!“ ocenila moje kulinářské dovednosti Linh, až to blažilo mou duši.
Den nato se opravdu laktace u Linh dostavila, těžko ovšem říci, zda na tom má cháo nějaký podíl, nebo za to může spíše sofistikovaný mechanismus lidského aparátu.
Zkuste si cháo z vepřových nožiček uvařit – jelikož měla stejné pohnutky i teta Linh a ta toho měla pak ažaž, mohla jsem úpravu z vepřových nožiček ochutnat – delikátní záležitost!